Pamatuju si chvíli, když byl zvolen papežem Joseph Ratzinger (qui sibi nomen imposuit Benedictum sextum decimum). Seděl jsem u počítače a sledoval tu událost online; a byla to pro mne studená sprcha. Musel jsem tehdy hned zajít do pohostinství a s pomocí modlitby u několika piv sám sebe přesvědčit, že to má Duch svatý stále v rukou.
Pamatuju si chvíli, když byl zvolen papežem Jorge Mario Bergoglio (qui sibi nomen imposuit Franciscum). Seděl jsem u počítače a sledoval tu událost online; a byl jsem uchvácen. To jméno! Ten oděv! Ta slova! – „Buona sera, fratelli e sorelle, víte, že konkláve má za úkol dát Římu nového biskupa, a zdá se, že mí bratři kardinálové se pro něj vypravili až na konec světa...“ – Vzbudilo to ve mně očekávání, že tento papež přinejmenším zruší papežství a případně s ním i všechno ostatní. Očekávání, z kterého se mnoho nenaplnilo.
Pamatuju si chvíli, když byl zvolen papežem Robert Francis Prevost (qui sibi nomen imposuit Leonem quartum decimum). Seděl jsem zrovna v divadle. Jako bych za ta léta dospěl k tomu, že jsou na světě mnohem zajímavější představení než papežská volba. Těsně před začátkem představení mi přišla zpráva od kamaráda: „Sarah, Sarah!“ První dějství jsem tedy strávil v přesvědčení, že už je jméno známo a že tentokrát se fratelli cardinali moc nepředvedli. Až o přestávce, kdy už byl výsledek skutečné zveřejněn, jsem si dohledal, jak je tomu doopravdy.
Co jsem cítil po této volbě? Snad trochu úlevu, že hlasy nepadly onomu druhému Robertovi, Robertu Sarahovi, jednomu z vyhraněných oponentů předchozího papeže. Úlevu ne proto, že bych se bál, že nepřežiju Saraha – přežili jsme přece i Benedikta XVI.! –, ale proto, že by to vypovídalo o nepochopitelné falši a přetvářce kardinálů najmenovaných už převážně Františkem.
Co si myslím o Leonovi XIV.? Nechci soupeřit s komentátory a komentátorkami, kteří si o něm už všechno nastudovali a vyjádřili své závěry například zde. Nikdy jsem nevynikal jako pilný student papežů. Můj první a výchozí dojem byl, že pan Prevost je jako Severoameričan se zkušeností z jižní Ameriky a jako člověk kritický k současné vládě USA skutečně nejlepším papežem pro období raného trumpismu.
Jak dobře se bratři kardinálové trefili, ukazují znepokojené reakce na straně některých MAGA katolíků. V našich krajích jsem se naopak setkal s názorem, že svět je zase v pořádku, protože Leo si vzal ke zdravici na balkon u sv. Petra vyšívanou mozettu a štolu, a bude to tedy lepší papež než „ten chlápek“ před ním, který se neuměl ani obléct. MAGA katolíci se určitě brzy vyflusají a zůstane papež, který ví, co se sluší a patří, neurazí, nenadchne, bude plnit očekávání a zadání globálního Božího lidu a změny přinese jen kosmetické, protože tak si to přeje většina.
Nemyslím si, že by nastoupení Leona XIV. muselo znepokojovat progresivní katolíky. Petr Kratochvíl napsal na Alarmu v článku Františkova revoluce skončila. Lev XIV. je papežem vnitrocírkevní stabilizace: „nový papež bude spíše tím, kdo bude kroky vedoucí za Františkem započaté reformy spíše brzdit a upřednostňovat vnitrocírkevní stabilitu. Výraznější posun v otázce svěcení žen nebo postojů vůči LGBT+ lidem se nejeví jako příliš pravděpodobný.“ S tím nelze než souhlasit. František však přinesl ve zmíněných bodech pouze mediální otřesy, nikoli zásadní posun, takže dojem ukončené revoluce není na místě. Byl spíše nečitelný, než že by věci někam posouval. Posouvali jsme je my, kteří jsme naskakovali na jeho mediální výroky, věřili jim a dále s nimi pracovali.
Připomeňme si, že za Františkova pontifikátu byl v roce 2019 vydán dokument Kongregace pro katolickou výchovu Jako muže a ženu je stvořil ostře se vymezující proti tzv. „genderovým ideologiím“, neboli jakýmkoli genderovým teoriím, které uvažují o genderových rolích nezávisle na biologickém pohlavním dimorfismu a které zpochybňují nadřazenost mužů nad ženami, pro kterou si církev vynalezla eufemistickou šifru „komplementarita pohlaví“. Tento dokument přitom není nějakou anomálií. Zdaleka nejčastěji – 20krát, jak jsem napočítal v článku, kde se věnuju jeho kritice, – odkazuje na texty papeže Františka.
Dále je známo, že Kongregace pro nauku víry vydala v únoru 2021 responsum, že církev nemá moc žehnat homosexuálním svazkům. Tento názor byl po změně názvu a výměně prefekta tohoto vatikánského úřadu vysvětlován, omlouván a zmírňován deklarací Dikasteria pro nauku víry Fiducia supplicans z roku 2023, ve které se ale zároveň zdůrazňuje výlučnost manželství a jeho odlišnost od ostatních svazků a nešťastně se reprodukuje označení těchto svazků jako „nestandardních“ a lidí v nich žijících jako osob v „neregulérních situacích“. Povoluje se sice žehnání rozvedeným a znovu sezdaným i žehnání homosexuálním párům, nesmí to však být požehnání, které by přiznávalo jejich nestandardním svazkům legitimitu, a musí být udělováno tak, aby nedošlo k záměně s manželstvím.
Nakonec také víme, že František v motu proprio Spiritus Domini z ledna 2021 umožnil ženám přístup k nižším službám – lektorátu a akolytátu, které však v závislosti na vůli jednotlivých biskupů a duchovních de facto už ženy po několik desetiletí vykonávaly. Naproti tomu hned v červnu téhož roku v novele kanonického trestního práva František explicitně zavedl za pokus o udělení svátosti kněžského svěcení ženě nejtvrdší možný církevní trest (exkomunikace latae sententiae, jejíž zrušení je vyhrazeno Apoštolskému stolci). Tento trest platí jak pro světitele, tak pro svěcenou ženu (doslova pro ženu „pokoušející se přijmout“ toto svěcení, čímž se právní jazyk pokouší petrifikovat teologickou hypotézu, že přijmout toto svěcení je pro ženu materiálně nemožné).
Můžeme také vzpomenout, že František nevyužil příležitost po Amazonské synodě zdobrovolnit celibát, za což možná vděčíme mému přízračnému hodinovému papeži Robertu Sarahovi, který publikaci papežovy postsynodální exhortace Querida Amazonia předběhl svou knihou Z hloubi našich srdcí, ve které hájí neodlučitelné principiální spojení kněžství a celibátu.
Tolik k Františkovým neposunům v oblasti svěcení žen a reálného vztahu církve k LGBT+ lidem. Jestliže se u Leona XIV. upozorňuje na jeho historii odmítání tzv. „genderových ideologií“, je to v římskokatolické církvi třicet let starý trend, který si osvojil i František. Jestliže se Leo staví proti svěcení žen s odůvodněním, že nechce ženy „klerikalizovat“, byl to František, kdo tento obrat několikrát použil, a kdo ho dokonce začlenil do exhortace Querida Amazonia (100). Leo XIV. je tedy v této oblasti v naprosté kontinuitě a může překvapit jen pozitivně.
Hlavní Františkovou zásluhou zůstává, že zakročil proti zneužívání moci ze strany duchovních a proti sexuálnímu zneužívání a že jako příčinu identifikoval patologii církevních struktur a kulturu dvojí morálky, kterou označil jako „klerikalismus“. Jako vedlejší efekt těchto kroků se mu tak podařilo slovo „klerikalismus“, dříve rozšířené především v antiklerikálních kruzích, smysluplně etablovat ve vnitrocírkevním diskursu. Nemyslím si, že můžeme od Leona XIV. čekat, že by v tomto klíčovém bodě, kde František skutečně prolomil ledy, udělal krok zpátky.
Druhým Františkovým odkazem je zahájení synodální cesty, ke které se už Leo přihlásil. Ani zde tedy nedojde k většímu zvratu. Pouze snad k evolučnímu vývoji, který naznačil Petr Kratochvíl v odkazovaném článku v Alarmu. Hrozí totiž, že zatímco v začátcích se synodality chopily zejména progresivní a liberální kruhy, jakmile tuto cestu nastoupí církevní mainstream, stane se ze synodální cesty nástroj konzervativní stabilizace.
Podstatné ale není, co kdy nový papež řekne nebo napíše, neboť dnes je stejně zvykem psát církevní dokumenty tak „vyváženým“ stylem, aby si v nich každý směr v církvi našel to své. Podstatné bude, viděno zcela pragmaticky, zda, za co a koho bude Leo XIV. stíhat církevními tresty. Zda atmosféra strachu bude jako za Františka vládnout spíše v prostředí kriminálním, nebo zda se navrátí na teologické fakulty, kde bývávala doma dříve, a zda se tak obnoví autocenzura katolických teologů a nastane znovu intelektuálně paralyzující teologická normalizace. Na tyto otázky si u prvního augustiniánského papeže s doktorátem z dominikánského Angelika netroufám odpovědět předem.